Dohnaly je k tomu, že jim tito laskaví lidé, samozřejmě s těžkým srdcem, zakázali výlet do lůna Jizerských hor.
Děti musely zůstat v temných prostorách chalupy a mořit se nad počty a jazykem, trápíc své oči u svíček...
Plni smutku, ohnuti nad sešity, pracovaly do hlubokého odpoledne.
Konečně si oddychly, měly hotovo!
Vyšly ven a poslouchaly, zda-li se neozvou kroky a veselé hlásky jejich mladých kamarádů.
Bohužel, lesy na míle daleko zely prázdnotou.
Posmutněly, usadily se na dřevěnou lavičku a ptaly se samy sebe...
"Co s námi jen bude? Co si počneme?"
(Ve skutečnosti: "Sákryš, to je nuda, co? ....Co budeme dělat?")
I tu, najednou, jedna z dívek, ta nejuplakanější, radostně vykřikla:
"Vyrobíme si přírodního panáčka!"
(Ve skutečnosti: Dozorující učitel: "Okamžitě si přestaňte sprostě nadávat, ničit zařízení hotelu a mazejte ven... Cože? Nevím, co máte dělat..Hrajte si.. Ne, klacky nesmíte mít... Kameny také ne... Ne, nemám prak ani kuši...
Ale můžeme si vyrobit skřítka z přírodnin!"
Následovalo ticho... pár protažených obličejů...
"Půjčím vám k tomu tavnou pistoli...",lákal děti učitel...
"No, dobrá....", nechaly se přemluvit děti.)
Děti se radostně rozeběhly po lese. Po chvíli se zjevily mezi stromy, snášejíc k chatě tu klacík, tu list... Nadšeně vytvářely své dílo. Pomalu se na stole začala rýsovat postavička přírodního mužíka.
( Ve skutečnosti: "Dojděte pro větvičky... asi takhle velké. Ne, ta kláda je už moc velká. Nechte ten strom napokoji! Slyšíte? Ty jdi pro listy... Listy nejsou v potoce! Vylez! Ne, kameny nechci! Nech ten strom a někdo odneste tu kládu!¨)
Stačilo pár chvil a byl tu... přírodní skřítek...
Skvěl se v podzimním slunci, hrdě a vznešeně...
Najednou se protáhnul, zamrkal a pronesl:
"....pane učiteli, můžu jít na záchod? ...."
A tak končí příběh o panákovi Františkovi a jednom učiteli, který chtěl v dětech probouzet poetiku....
Žádné komentáře:
Okomentovat